Pravěk

Léta třicátá byla zlatým věkem československého skautingu. I když první oddíly vznikaly převážně ve městech, začal skauting v této době pomalu pronikat i na venkov. Rozvoj skautingu v dnešním okrese Praha – západ je neodmyslitelně spjat s osobou Karla Borovičky.

Bratr Karel Borovička žil ve Štěchovicích, byl majitelem prosperující kominické firmy v Praze a především nadšeným skautem. Díky své pracovní činnosti měl velmi mnoho známých a zastával také funkci okresního skautského zpravodaje. Založil proto velmi záhy skautský oddíl a posléze i středisko ve Štechovicích. Odtud se skauting začal šířit po proudu Vltavy. V letech 1935 – 1937 byly založeny oddíly v Jílovém, na Zbraslavi a ve Vraném.

V roce 1936 byla založena ve Vraném první skautská družina Tygrů, prozatím patřící do střediska ve Štěchovicích. V roce 1937 se zúčastní spolu s ostaními skauty z dolního Povltaví táboření ve Štěchovicích u příležitosti 20. výročí bitvy u Zborova.

Protože se ve Vraném nepodařilo najít vedoucího oddílu, přichází první krize v činnosti a družina se začíná rozpadat. Záchrana se našla v přechodu družiny pod oddíly na Zbraslavi, kam je to z Vraného přeci jen blíž. V létě roku 1938 se družina zúčastní skautských akcí spojených z X. všesokolským sletem a potom se již nad republikou stahují mnichovská mračna a to je i začátek konce svobodného skautingu. V roce 1940 je organizace rozehnána, majetek zabaven a zbylé válečné roky se neděje ve Vraném nic. Z prvních předválečných členů se dochovala jen jména čtyř průkopníků: K. a F. Ježdíkové a J. a J. Sofronové.

Poválečný rozlet

Po ukončení druhé světové války, když mládež mimo svou denní práci počala postrádat zábavu, projevil se v obci znovu zájem o skauting – sportovně výchovné hnutí, zdůrazňující výchovu mládeže pobytem v přírodě. Počátky nebyly jednoduché.

„Scházívali jsme se v restauraci „U Šťastných“ nebo ve stodole u Sofronů, kde jsme plánovali různé akce, které jsme potom uskutečňovali. Přáním nás všech bylo sehnat klubovnu, kde bychom se mohli scházet. Tato myšlenka se uskutečnila v r. 1946 za pomoci tehdejšího národního výboru ve Vraném. Po válce byla zvláštní doba v tom smyslu, že lidé velmi rádi pomáhali a nezištně pracovali pro obec. Naše organizace se tedy velmi často zúčastňovala akcí a brigád pořádaných obcí. Díky této aktivitě jsme dostali od národního výboru hausbot, který byl konfiskátem fy. Špirk. Hausbot se nacházel za fotbalovým hřištěm směrem k papírně. V papírně se v té době likvidovaly různé výstrojní součástky po německé armádě a za brigádnické hodiny jsme si mohli vybrat celty a vše, co se nám mohlo hodit. Kroje jsme si koupili sami a vyrazili jsme v nich na první výpravu na Posázavskou stezku. Tím, že jsme měli vlastní klubovnu, vzrůstal v obci zájem o skauting, i když řada z nás byla ještě členy Sokola a nebo vranského SK. V klubovně jsme pořádali oddílové i družinové schůzky a připravovali se ke zkouškám zdatnosti. Tyto krásné chvíle trvaly až do r. 1948, kdy přišel další zákaz a organizace byla zrušena.“ vzpomíná pamětník a člen oddílu J.Veselý.

Mírný pokrok v mezích zákona

Po Únoru 1948 byl zlikvidován skauting v celém Československu, Vrané nevyjímaje. Oddíl vranských skautů fungoval ilegálně až do r. 1950, ale spíš než skautský oddíl to byla parta kamarádů, která v létě trávila společně prázdniny už spíše v trampském duchu. Prázdniny 1950, prožité na bývalém vranském tábořišti na Malši, byly definitivně poslední.

V r. 1964 po 14-ti leté přestávce vzniká ve Vraném turistický oddíl mládeže. Jeho zakladatel J. Peřina ho od začátku vede ve skautském duchu, což mu přináší nejeden konflikt s vedením TJ Vrané, kde je oddíl registrován. Od začátku oddíl pilně organizuje schůzky, výpravy a letní tábory – na Želivce před zatopením přehradou, na Úhlavě se zatopením povodní a hlavně přelomový tábor v Lovětíně. Zde oddíl táboří už jako člen tábornického sdružení Psohlavci.

Tábornické sdružení Psohlavci vzniklo v r. 1967 v době uvolňování komunistického útlaku všech dětských organizací (s výjimkou Pionýra, samozřejmě). Bylo od samého začátku organizováno a vedeno skautskými činovníky a svou spřízněnost se skautingem naznačovalo úplně stejným krojem (hnědý šátek, košile khaki písková), skautským duchem a znakem, kde byl vlastně použit štítek ze současné lilie (psí hlava v erbu). Pro komunistický establišment samozřejmě byli vzorem hrdinní Chodové. Vranský oddíl byl do tohoto sdružení přijat jako 13. v pořadí a toto číslo mu zůstalo i v r. 1968, kdy rozlámané ledy Pražského jara umožnily vznik regulérní skautské organizace.

Oddíl funguje jako 13. chlapecký oddíl střediska Psohlavci až do r. 1969. Oddíl tedy není spjat pupeční šňůrou tentokrát ani se Zbraslaví či Štěchovicemi, ale s Prahou. Za povšimnutí stojí to, že ve Vraném stále ještě neuzrál čas pro vznik střediska a skautský slib dosud nesložila dívka.

Oba okamžiky přišly najednou v r. 1969. Tehdy Vašek Rott, bývalý člen pražské vodní Pětky, za války slavné Zpravodajské brigády a zkrátka všeho, co se jen trochu blížilo skautingu či vodě, založil v klidné Skochovické laguně 171. oddíl vodních skautů. Tím dovršil vše, co ve Vraném ještě chybělo – středisko a dívky. Protože oddíl vodních skautů spolupracoval ještě s  oddílem v Davli (vedoucí J. Máčel) a byl koedukovaný (dívky i chlapci), bylo dost členů na vytvoření střediska. Tvořily ho dva oddíly z Vraného, jeden z Davle a bylo pojmenováno „Vltava“. Prvním střediskovým náčelníkem se stal F. Ježdík.

Činnost 171. oddílu krátce shrnul V. Rott v následujícím článku:
Skauti z Vraného prožijí tábory v r. 1969 a hlavně tábor „Loučení“ v r. 1970. V tomto roce byl skauting po třetí zakázán a nastala opět doba útlaku, překážek a omezení známá jako „normalizace“. Oddíly vodních skautů zanikají a jejich členové, kteří ještě chtějí něco dělat přicházejí do 13. chlapeckého oddílu, který se vrací pod křídla turistů. Jako TOM (turistický oddíl mládeže) funguje, táboří, chodí na výpravy, prostě žije do r. 1975. V tomto roce definitivně zaniká a tuhá normalizace G. Husáka a jeho party na čas vítězí.

bnovení vranského skautingu

V roce 1989 konečně nastává dlouho očekávaný pád evropského komunistického impéria, a to je šance pro všechny organizace a spolky bolševikem pronásledované, potlačované či zahnané do ilegality, aby se opět nadechly a pokračovaly v činnosti.

Ve Vraném v té době (listopad 1989) existovaly dvě fungující organizace pracující s dětmi. Stále ještě dýchající Pionýr a ochranářský oddíl Nezmaři, který sice neměl v té době dlouhou tradici ale měl nadšené vedení a smysluplný program. Přesto jsme se rozhodli (J. Peřina a Já), že to prostě zkusíme, oslovíme děti, a ono se ukáže, co a jak dál. Po obci jsme rozvěsili pár plakátků a požádali vedení školy o zapůjčení třídy na náborovou schůzku. Vedení vyhovělo. Ještě před schůzkou se nám povedl pěkný úlovek, Dáša Andělová. Tato tábory a rádcovskými kurzy okřesaná skautka z Čakovic (středisko Athabasca) byla pro nás pravým pokladem. Dívčí skauting ve Vraném nikdy nebyl, neměl v té době žádnou tradici, a tudíž ani žádné bývalé členy. Na úvodní schůzku mohla díky Dáše bez obav přijít i děvčata. Zájem byl nad očekávání veliký, i když jsme neměli připraven žádný program ani překvapení – schůzka byla pouze informativní – zájemce to neodradilo a za týden jich přišlo ještě více. Do začátků nám stačilo pouze kouzlo organizace, která vstala po dvaceti letech z mrtvých.

Na další schůzku 19.12.1989, stále ještě do třídy ve škole, přišlo asi 35 dětí chlapců i děvčat. Tento den je možno považovat za den obnovení vranského skautingu, obnovení 13. chlapeckého oddílu a založení 1. dívčího oddílu ve Vraném.

Přes vánoční prázdniny nastala nám vedoucím sháňka po nějaké klubovně, protože školní třída nepřipadala pro schůzky v úvahu. Povedlo se nám získat od obecního úřadu místnost pod novou školkou. Nebyl to žádný zázrak, místnost měla tak 25 čtverečních metrů a podlaha byla provedena z nekvalitního betonu, který při každém pohybu prášil. Po dvouhodinové schůzce jsem vůbec nemohl mluvit a připadal jsem si jako dělník v cementárně. Byl to ale náš prostor, a to bylo pro nás důležité.

V té době začaly vznikat i vyšší organizační jednotky jako střediska, okres atd. Protože jsme měli dívčí, chlapecký a, po Novém roce obnovený, oddíl vodních skautů, mohli jsme obnovit i středisko. Struktura jeho vedení byla následující: F. Ježdík – vedoucí střediska, J. Peřina – zástupce, M. Jirchář – hospodář. Vedení oddílů pak: D. Andělová – 1. oddíl, P. Filip – 13. oddíl, V.Rott. – 171. oddíl vodních skautů.

První akcí, které jsme se zůčastnili byl Zimní přechod Brd 1990. Trasa přechodu vedla tehdy z Dobříše do Hostomic, bylo to dlouhé, velké (byly vypraveny zvláštní vlaky) a byla to docela slušná demonstrace síly a schopností 20 let potlačovaného hnutí. Kroj měl v té době málokdo, ale všichni, kdo tam byli, věděli, že ani není moc potřeba. Po této mysl povzbuzující akci jsme pomalu začali chystat naše vlastní, protože jedině pestrý program a množství aktivních akcí je to pravé koření skautingu. Naší první samostatnou výpravou byla jednodeňka na Zbořený Kostelec. Další na Černolické skály a posléze i víkendovka na Nečínskou besídku u Dobříše. Bylo nám jasné, že léto nemůžeme zakončit jinak než táborem.

Od prvního tábora po jeden tábor za druhým

(stručná historie letních táborů vranských skautů v letech 1990 – 1997)

V jarních měsících roku 1990 se nám přes tuhé začátky práce abnormálně dařila. Křídla nadšení nám pomáhala překonávat jeden problém za druhým a práce v oddílech a družinách se zdárně rozjížděla. Rozhodli jsme se, že půlrok skautské práce zakončíme táborem. Protože Jirka Peřina měl osobní kontakty na majitele louky a mlýna, kde se konal poslední tábor v roce 1970, domluvil nám táboření tam. Louka se za 20 let netáboření dost změnila, stromy vyrostly a prostor byl tak trochu stísněný. Dalším problémem bylo vybavení. Neměli jsme vůbec nic, ale podařilo se nám sehnat starší použité nádobí z výbavy jakési závodní jídelny a po zrušené pionýrské organizaci stany v docela dobrém stavu. Sice modré, ale naše. Na pile v Jílovém u Prahy jsme objednali 6 m3 krajinek a u nás na zahradě jsme vyráběli podsady. Pokud si matně vzpomínám, podsady jsme vyráběli s vyhlídkou, že v nich budeme tábořit tak 2-3 roky a potom si uděláme lepší z palubek.

1.7.2010 jsme tedy zahájili 1. obnovený tábor Junáka Vrané nad Vltavou u rybníka Zmrhal poblíž Soběslavi (jak se dodnes na středisku říká, Na Zmrhalu). Tábor byl střediskový (dívčí a chlapecký oddíl) a trval 3 týdny. Důkazem, že se tábor povedl budiž nepřetržitý seznam táborů, které následovaly:

1990 Zmrhal – střediskový
1991 Zmrhal – střediskový
1992 Čtvrtý hamr (Stará Huť u Dobříše) – střediskový
1993 Amálino údolí u Kašperských hor – chlapci
1993 Sobíňov – děvčata
1994 Zmrhal – střediskový
1995 Zmrhal – střediskový
1996 Rosovice u Dobříše – střediskový
1997 Zmrhal – střediskový 3 týdny, poté vlčata 2 týdny

Rok 1997 byl posledním táborem na Zmrhalu. Zlá vůle a jedovatá slina jediného člověka nám dokázala otrávit celých 5 týdnů táboření a způsobila, že jsme místo, které pro vranský skauting hodně znamenalo (kromě výše zmíněných táborů 1968 – 1970) opustili ne kvůli změně ovzduší, tak jako v letech 1992, 1993 a 1996, ale navždy. O tom, co nám přinesla tato změna zase příště.

zapsal: Pavel Filip